Ztráty

Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle téma uchopit.
Pokaždé, když se k němu vrátím, mám pocit, že se ve mně něco láme. Možná k tomu přistupuji až moc citlivě, ale některé věci v člověku zůstávají déle, než by chtěl.
A někdy je potřeba je konečně pustit ven.

Zažil jsem spoustu ztrát. Stejně jako většina lidí.
Možná právě ztráty člověka formují nejvíc.
Bolest nás ohýbá, ale zároveň učí nést větší váhu.
Je to trochu jako cvičení, taky to pár dní bolí, než si tělo zvykne.

Nevyrůstal jsem v úplné rodině. Stejně jako spousta dětí z devadesátek jsem měl pocit, že je potřeba dospět rychleji, než bych chtěl.
Jsem nejstarší ze sourozenců a často jsem slýchal, že jsem pro ně skoro druhý táta.

Možná právě proto jsem v sobě od malička nosil potřebu starat se o všechny kolem.
Měl jsem pocit, že když budu hodný, budou mě mít rádi.

Jenže tahle filozofie nikdy úplně nefungovala.

A já na to přišel až pozdě.

Postupně jsem se ztrácel i ve vztazích.
Partnerky jsem stavěl před sebe a myslel si, že právě takhle se miluje. Jenže člověk, který si neumí vážit sám sebe, často nepozná hranici mezi Láskou a strachem ze ztráty.

Ta prvotní euforie a Láska se ve mně časem měnily ve strach, že o toho člověka přijdu. A právě ten strach nakonec vždycky vytvořil přesně to, čeho jsem se bál nejvíc.

Chtěl jsem být natolik dost, až jsem byl nakonec až moc.

A nepoučil jsem se ani naposledy.

V posledním vztahu jsem zažil dvě ztráty, které podle mě postupně rozložily to, čemu jsme říkali „my“. Nezvládl jsem to tehdy a pravda je, že některé části nezvládám úplně ani dnes.

Přesto jsem vděčný.

Ten člověk mi otevřel oči v mnoha věcech.
Ukázal mi, že život se dá žít jinak. Jaké je milovat bez podmínek. Jak krásná umí Láska být. A že i netrpělivý člověk někdy dokáže počkat.

I když to celé trvalo kratší dobu, bylo to doposud to nejlepší, co jsem zažil.

Jen jsem měl víc mluvit o tom, co jsem si raději schovával pro sebe.

Nebylo to vždy jednoduché. Měl jsem se méně bát konfliktů, naučit se vyčistit vzduch mezi námi dřív, než bude pozdě. Dát prostor.
Nepřemýšlet nad vším tak moc. A někdy možná pečovat o trochu méně.

Neříkám, že jsem dnes jiný člověk. Pořád mám své vrtochy. Pořád mi chybí vůně, doteky a pocit blízkosti.

Jsem to pořád já.

Jen o něco víc chápu, jaké chyby už nechci opakovat.

A asi právě proto pro mě byla největší ztráta ztráta domova.
Ne domu. Ale toho pocitu, že pro někoho opravdu znamenáš bezpečí. Že někam patříš.
Že si s člověkem, kterého miluješ, jednou vytvoříš rodinu.

A ten oheň ve mně po tom pořád touží.

Po životě ve dvou.
Po Víle, která věřila svému Kouzelníčkovi.

S Láskou,
Já.