Znovu poprvé

Často přemýšlím. Někdy i nahlas.
Jaké by to bylo potkat Tě znovu poprvé. Jestli by mě znovu zasáhly Tvé oči, ve kterých jiskří tak, až se podlamují kolena. Jestli by mě znovu omámila Tvá vůně.

A pak se sám sebe ptám.
Proč přemýšlím nad něčím, co je nemožné? Nad něčím, co by Tě mohlo znovu srazit na kolena?

Vím, že potkat Tě znovu poprvé nejde. Že už neexistují ty náhodné rozhovory, letní večery s drinky ani zimní procházky, které končí pod peřinou.

Přesto mě tahle cesta někam dovedla. Na jejím konci jsem si uvědomil, jak málo jsem tehdy věděl. A o kolik víc vím teď.

Nechci Tě potkat znovu poprvé a zopakovat stejné chyby.
Znovu věci natahovat. Nechat Tě v nejistotě. Znovu Ti způsobovat stesk a otázky, jestli to cítíme stejně. Jestli se vyplatí čekat, nebo jít o dům dál.
Čekat na kouzelníčka, jehož nejlepším trikem bylo mlžit o tom, kým vlastně je.

Tohle už nechci.

Chci Tě potkat po sté.
Znovu a znovu.
Být tím, kým jsem být měl.
Neuhýbat pohledem.
Být pevný i na svých hranicích.
Ukázat Ti svá křídla a volnou Duši.
Sobě dovolit jiný svět a skrze sebe nechat zářit Tebe.

Plnit si sny spolu. A podporovat Tě v těch Tvých.

Nechci Tě potkat znovu poprvé. Staré já chci nechat za sebou.
Chci Tě potkat znovu. S novým já před sebou.

S Láskou, Já.