Mohl bych do nekonečna psát srdceryvné řádky o tom, jak bolí odchody, na které nejsme připravení. Mohl bych se dál topit sám v sobě, držet se svých splínů jako jistoty, protože bolest je aspoň něco, co znám.
Ale to by mě drželo přesně tam, kde být nechci.
Neříkám, že už to nebolí. Pořád se mi chce brečet, když cítím stesk po své Múze. Pořád cítím její vůni ve vzduchu a pořád mě bodá otázka zda ten cit nebyl jen jednostranný. Věřím, že naděje pro nás hořela do poslední možné chvilky, že to ještě nebyl poslední tanec.
Jenomže stát na místě nic nezmění.
Dokud neudělám krok, nemám právo čekat jiný výsledek.
Možná se ještě párkrát vrátím ke starým myšlenkám. Možná se ještě párkrát budu obviňovat, že jsem neudělal dost, nebo že jsem udělal právě až příliš.
Ale vím jednu věc. Už nechci žít v popelu.
Stejně jako kdysi jsem bojoval se svými démony, přijímám jejich výzvu znovu. Tentokrát s hlavou vzhůru. Tentokrát ne kvůli někomu, ale kvůli sobě. Neumím věci vzdávat. To nikdy nebyl můj styl. Když někdo řekl, že něco nedokážu, odpověděl jsem „Sleduj a uč se.“
Nikdy jsem nepotřeboval zachraňovat. Vadila mi starost ostatních, a tak jsem se naučil prát se s věcmi sám. Tak se s tím vším jdu poprat znovu, tentokrát za sebe.
Vím, že jsem si v mnohém házel klacky pod nohy. Jsem špatný v komunikaci a nerozumím náznakům. Moje intuice zamrzla v pohodlí náruče mé Múzy. Čekal jsem na zázrak, ale nedošlo mi, že já jsem ten, kdo ten zázrak musí vytvořit. Je to poučení pro příště a možnost naučit se být lepším.
Shořel jsem jako Fénix. A teď se z popela zvedá někdo nový. Možná jsem teď trochu opelichané kuře, které se znovu učí létat, ale jsem rozhodnutý risknout první krok do neznáma.
Sleduj a uč se.
Stále jsem tady s nataženou dlaní.
S Láskou, Já.
Pro Z Duše vytvořil Ffuffi