Vyrůst

Neměním se, když je všechno v pohodě.

Měním se ve chvíli, kdy se mi to rozpadá pod rukama.
Když věci přestávají dávat smysl.
Když to bolí tak, že hledáš způsob, jak to vypnout.

A někde v hlavě Tě napadne, že by bylo možná jednodušší prostě nebýt.

Ne proto, že bys chtěl umřít.
Ale proto, že už nechceš cítit.

Tohle jsou momenty, kdy se to láme.

Dřív jsem si myslel, že bolest je něco, čemu se mám vyhnout.
Že když ji obejdu, budu v pohodě.

Neobejdeš ji.
Můžeš ji jen odkládat.
A ona si Tě stejně najde.

Jsem zvyklý cvičit.
Zatížit tělo, roztrhat svaly a vědět, že z toho něco vznikne.

Ale dlouho mi nedocházelo, že hlava funguje úplně stejně.
Taky se musí rozpadnout.
Aby se mohla složit jinak.

Bez těch iluzí.
Bez představ, kým bych měl být.

Realita není hezká.

Někdy jsi unavený.
Někdy se ztrácíš.
Někdy něco posereš tak, že už to nejde vzít zpátky.

A stejně ráno vstaneš.

Ne proto, že jsi silný.
Ale proto, že Ti nic jiného nezbývá.

A možná právě v tom je ten růst.

Ne v tom, že všechno zvládáš.
Ale v tom, že to nevzdáš, i když to nezvládáš.

Rostu.
Ne protože chci.
Ale protože musím.