Dlouho jsem si myslel, že to co dělám, dělám správně. Že pokud dělám věci tak abych potěšil ostatní, abych se ostatním zavděčil, dělám je tak správně. Jenomže uvnitř mě byl stále tlak, tlak na to abych to dělal správně, aby to mělo nějaký řád a že to musím dělat přesně tak. Uvnitř mě byl pořád pocit prázdnoty a vlastně i trochu vzteku, protože mi to nešlo tak jak bych chtěl. Věci se prostě neposouvali tím správným směrem. Proč tomu tak je? Ptal jsem se a Ty jsi mi dala odpovědi.
Nic, co děláš proto aby jsi se zavděčil druhým, nebude mít nikdy úspěch.
Musíš chtít hlavně Ty, musí to jít přímo od Tebe, ta změna musí začít v Tobě. Musíš pochopit myšlenku „Skrze sebe, změním Tebe“ jen tak vlastně můžeš uspět. Místo prázdnoty pak ucítíš naplnění a místo vzteku radost. Pak se vše pohne jiným směrem.
Nelze ani očekávat, že myšlenka, kterou jsi zachytil teprve nedávno, začne fungovat hned druhý den. Znáš příčiny o kolo kterých se pořád točíš, stále si je uvědomuješ, ale teď je na čase hledat cestu.
Jak vlastně poznám, že se to hýbe, že to chci opravdu já? Bude mi to způsobovat radost? Stejně jako cvičení, které také dělám ne proto abych se někomu zalíbil, ale protože mě to baví a nese to pro mě benefity i do budoucna? Je celý ten úhel pohledu založený právě na tomhle? Že čím víc se snažíme zalíbit ostatním, tím víc ztrácíme sami sebe a vlastně už jen z principu nemůžeme být šťastní? Je v tomto ten zakopaný pes?
Vše tomu naznačuje a nejspíš je to nová lekce, kterou se potřebuji naučit. Pravděpodobně až zvládnu tuhle, přijde další a další a další.
Otázka tedy zní. Chci se zlepšovat či hledám jen způsob jak se zavděčit?
A odpovědí mi je. Chci se v tomto zlepšit, protože to bude mít pro mě benefit i do budoucna, stejně jako to cvičení.
Ať už jsme na jakékoliv cestě, v jakékoliv fázi svého života, nikdy není pozdě na to se naučit něco nového.
Pro Z Duše vytvořil Ffuffi