Tváří v tvář

Ahoj.
Posaď se.
Nemusíš nikam spěchat.

Dneska tu nejsme proto, abychom něco opravovali. Ani proto, abych Ti říkal, co jsi měl udělat jinak.
Jen bych Tě chtěl po dlouhé době opravdu vidět.

Tak. Jak se máš?
Ne to Tvoje obvyklý „No… dobře.“
Jak se máš doopravdy?

Vím, že jsi unavený.
Vím, kolikrát ses usmíval jen proto, aby se nikdo neptal.
Vím, kolikrát jsi přesvědčoval ostatní, že jsi v pořádku, zatímco uvnitř se všechno rozpadalo.
A taky vím, že sis nikdy nedovolil být slabý moc dlouho.

Protože jsi měl pocit, že když přestaneš být oporou, přestaneš být důležitý.

Pamatuješ?

Celý život ses snažil být tím, kdo zachraňuje.
Kdo vydrží.
Kdo pochopí.
Kdo odpustí.
Kdo dá ještě jednu šanci.

A když to nestačilo, přidal jsi ještě víc sebe.

Myslel sis, že Láska se měří tím, kolik toho člověk unese.
Že když budeš dost trpělivý, dost hodný a dost věrný, jednoho dne někdo zůstane.
Dnes už víš, že to tak nefunguje.
Láska není odměna za vyčerpání.

A Ty nejsi cennější jen proto, že se rozdáš do posledního kousku.

Vím, že občas ještě utápíš démony v alkoholu.
A oba víme, že Ti parchanti se už dávno naučili plavat.
Vím, že se občas ženeš tak rychle, až mám strach, že jednoho dne zapomeneš, proč vlastně běžíš.

Protože Ty neumíš jet napůl.
Když pracuješ, jdeš naplno.
Když miluješ, jdeš naplno.
Když padáš, tak taky naplno.

A víš co?

Možná není potřeba měnit to, jak moc umíš milovat.
Možná je potřeba přestat věřit, že si Lásku musíš zasloužit.
Že ji musíš odpracovat.
Odtrpět.
Obětovat se pro ni.

Možná ses celý život snažil dokázat něco, co nikdy dokazovat nebylo potřeba.
Že jsi dost.
Ne až budeš úspěšnější.
Ne až budeš silnější.
Na až přestaneš pochybovat.

Teď.

Takový, jaký sedíš přede mnou.
Se všemi jizvami.
Se všemi chybami.
Se všemi otázkami, na které ještě nemáš odpověď.

Víš, dlouho jsi hledal člověka, který Tě uvidí.
Ale možná dnešní setkání není o něm.
Možná je o tom, že ses po letech konečně podíval do očí sám sobě a poprvé jsi neuhnul pohledem.