Strachy

Mám strach. Strach udělat chybu.
Vždy dbám na to abych byl ve všem nejlepší, abych se soustředil vždy nejlépe na to, co dělám a abych sám byl přesvědčen o tom, že to dělám správně. Mám svou vlastní představu jak mají věci být, a když nejsou, ruší mě to.

Tak moc mě ten strach svazuje, až se pomaličku dopracuji k tomu, že tu chybu udělám. Zbrklé slovo, políbení nebo moc rychle puštěná spojka při rozjíždění. Nezaklapne to do sebe a hlásek v mé hlavě vykřikne „Ha! Chyba!“, vždy cítím jak se uvnitř chvěju, jak se mi chce křičet, vzdát to. Nejraději bych se na to vykašlal, vždyť já přeci chyby nedělám, nemůžu, jak pak mám vlastně věřit sám v sebe?

To je právě to. Ten strach jde ruku v ruce s malou sebedůvěrou. Já chtěl od malička ocenění, protože jsem se neuměl ocenit sám. Chtěl jsem slyšet jak jsem šikovný, jak mi vše jde samo, že co by beze mne lidi dělali, kdyby mě neměli? Učím se to. Oceňovat sám sebe, poplácat se po rameni a říct si, že jsem tu situaci zvládl fakt dobře. Jenomže pak přijde test přes který neprojdu.

Chcíplo to. Zase se mi třesou ruce, zmatkuju, nevím co dřív. Ještě úplně dobře nezvládám hodit se do pohody během vteřiny, vypustit to a jet dál. Stejně jako, když se oba nesejdeme ve stejné chuti a já si neumím srovnat odmítnutí. No jo, Ego. Ještě pořád je trošku výš nad Duší, ještě sem tam zapomínám na Tvůj úhel pohledu. Jenomže v tu chvíli přemýšlím až moc o sobě. Uniká mi něco? Jsem ta chyba já? Co když se ji už hnusím? Co když nikdy neudělám jízdy?

Uvědomuji si, že každá chyba mě má posunout. Říct si „Dobrý stalo se, jedeme dál“. Pořád si v hlavě opakuji, že chyba je kámoš. Jinak by přeci chyby neměli tolik pořekadel. Tak se posouvám po malých krůčkách. A pracuji na tom, abych se ze všech chyb poučil, nepřemýšlel nad nimi a mohl jít v klidu dál.
Uvědomuji si, že si vlastně sám v hlavě vytvářím situaci, do které se nechci dostat, až si ji sám promítnu přesně tak, jak nechci aby se stala. Naše mysl je jednoduše úžasná.

Tak si zapamatujte, že to, co si vytváříme v hlavě, nás dřív nebo později otestuje v realitě. Strachy jsou k ničemu, jen svazují naše křídla a my se pak bojíme vzlétnout, protože, co kdybychom náhodou spadli. A přílišná kontrola, touha po dokonalosti je jen nepřiznání si toho, že si neumíme vážit sami sebe, bez pochval druhých.

Budiž sebevědomí.