Stavy

Opět mi v hlavě znějí hlasy. Opět poslouchám jak jsem špatný, jak to nezvládám, jak mě nikdo vlastně nemůže mít rád. Je nad ránem a celé město spí, jen já tu pochoduji po bytě, který jen vzdáleně připomíná domov, dýchám zhluboka, snažím se zastavit ten třes a tíhu na Duši. Snažím se najít kotvu, která mě těch hlasů zbaví, náruč, která by mi alespoň na moment ulehčila. Jenomže střelka mého kompasu se asi zbláznila, protože jsem Tvůj přístav opět minul, nalhávajíc si, že ten maják jsi nezhasla úmyslně, že v něm bude opět plápolat oheň, který mě přivede tam k Tobě.

V hlavě mi znějí hlasy, které mě dusí. Omotávají své ruce kolem mého krku a já mám pocit, že nemohu dýchat. Táhnou mě k sobě někam tam dolů všichni ty démoni uvnitř mě. Nespatřuji světlo na konci tunelu, i když tahle myšlenka už tu byla tolikrát, že bych se snad nedopočítal. Možná jsi byla poslední světlo v tomhle boji, který vedu ve své hlavě až moc dlouho a přijde mi, že už jedu přesčas. Možná jsi nebyla ta za kterou jsem měl bojovat, ale určitě jsi byla tou, pro kterou jsem chtěl tuhle bitvu vyhrát. Přes všechnu nechuť ke všemu okolo, jsem měl sílu se všem těm stínům postavit, díky tomu světlu v Tobě. Znovu se učím jak svou mysl přeladit do pozitivna.

Je pozdě v noci. Celé město už spí a já dolévám ještě jednu skleničku, poslední, slibuju, alespoň pro dnešek. Tak dávám svým démonům to co chtějí, další náboj na to mě sestřelit mnohem lehčeji, mnohem rychleji. Minimálně to na chvilku tlumí ten tlak v hrudi. Vím, že ta cesta je kluzká a mnoho lidí se z ní nevrátí, ale koketovat se smrtí je můj denní chléb. Debatujeme spolu a spoustě možností jak odejít, ona většinou předhazuje důvody proč to ještě alespoň jeden den zkusit. Debatujeme o smyslu života a o tom, proč vlastně nic před sebou už nevidím a vidět nechci. Proč se nechávám obejmout těmi stavy jako kdysi a já to vlastně ani nevím, ale už se neumím bránit tak jako kdysi. Polevil jsem a nebyl obezřetný.

Venku svítá a já nezamhouřil ani na moment oči. Kolik dní už takhle přežívám? Opět se mi v hlavě ozývají hlasy, hrnou se mi do oči slzy s pocitem, že už to horší být nemůže. To se pletu, každý den je násobek toho předešlého a od konce jsem daleko. Už sotva pletu nohama, jak dlouho to ještě takhle povedu, nevím. Přiznávám, že jsem ztratil směr a přitom jdu pořád za nosem. Jenomže možná právě je moje finální kapitola. Možná jsem už narazil na své dno, možná už jsem v životě to nejlepší měl a teď je čas na poslední kapitolu. Nejde mi věřit v lepší zítřky, protože už nejsem schopný na nějaké zítřky věřit. Nenávidím každý nový den, protože mi přináší jen další prázdnotu, která vyplňuje mou Duši.

I když to nezvládám, pořád tu z nějakého důvodu jsem. I když stojím křivě a jsem zlomený snad na všech možných místech, pořád tu jsem. I když děláš jakože neexistuji, nevěřím, že už mě neznáš.

Pořád jsem tu, pamatuj.

S Láskou, Já.