Sedmilhář

Nebyl jsem vždy úplně upřímný. Vzhledem k tomu, že jsem neuměl říkat ne a kolikrát nechtěl ublížit, uchyloval jsem se k polopravdám. Jen řeknu část pravdy a zbytek nějak zaobalím, do malé, neškodné lži. Taková úplně malá lež přeci nikomu nemůže ublížit. Tohle jsem si vždy myslel, že malá lež či polopravda není vlastně lež v pravém slova smyslu. Je to jen neúplná pravda a kdo se dozví, že jsem pár věcí pozměnil nebo úplně vynechal?

Nejlepší na tom je, že přesně váš mozek to ví. Kdo z vás si dokáže vzpomenout na nějakou lež, přesně slovo od slova, co jste komu řekli. S velkou pravděpodobností nebudete ani vědět a tak se dřív nebo později stejně pravda dostane na povrch. Já byl několikrát nachytaný na švestkách a ještě jsem ty lži krásně kombinoval, abych pak věděl úplný nic. V tom lepším případě jsem byl úplně mimo, nezmohl se na slovo a mou tvář zdobil tupý úsměv.

Každopádně nejhorší na tomhle je, že nevědomky ubližujete těm, kterým lžete, i když jen pololží. Ztrácíte jejich důvěru a ta se blbě dostává zpátky. Já vím, občas se prostě říká blbě něco přímo. Avšak je to lepší než mít nálepku lháře. Člověk pravdu zvládá lépe, i když je třeba bolestivá, v tu chvíli alespoň ví, na čem je.

I malá lež, je pořád lež.

Až vám tedy příště přijde příhodné „lehce“ zalhat, řekněte raději ne. Nevymýšlejte pohádky a kudrlinky, řekněte pravdu. Je to možná zprvu kruťárna, ale nakonec lepší než být nerovný.
Navíc stále platí, že lež má krátké nohy a daleko neuteče.