Sebeláska

To slovo mi zní divně.
Příliš měkce.
Příliš jednoduše.

Jako by to byla věc, kterou si koupíš v regálu vedle vitamínů.

V mém světě to tak nefunguje.

Pro mě sebeláska neznamená, že se každé ráno usměju do zrcadla a řeknu si, jak jsem skvělý.

Na to se znám až moc dobře.

Znám svoje praskliny.
Znám to brnění, které nosím.
Znám ten strach, který hlídá.

Vím, kolikrát jsem to posral.
A kolikrát selhal v tichu.

Sebeláska pro mě znamená příměří.

Moment, kdy si přestanu v hlavě pouštět staré chyby pořád dokola.
Kdy si dovolím nebýt ten, co všechno opraví.
Kdy si přestanu nadávat za to, že cítím věci, které bych „neměl“.

Je to jednoduchý.

Uvařit si dobrý kafe, i když jsem doma sám.
Ne proto, že si to zasloužím.
Ale proto, že se nechci dál odbývat.

Dodržet slib, který jsem dal sobě.
Stejně poctivě, jako bych ho dal někomu jinému.

Není to o citech.
Je to o respektu.

Vzít se na milost.
Se vším tím bordelem, co mám v hlavě.

Možná se nikdy nebudu mít rád tak, jak o tom píšou v knihách.

Ale učím se se sebou aspoň vyjít.

A přestat se sebou válčit o každý nadechnutí.

Tohle mi pro začátek stačí.