Scénáře

Moje hlava neumí vypnout.
Ne úplně.
I když je kolem mě ticho, uvnitř se pořád něco děje.

Jedna myšlenka. Druhá. Třetí.
A než stačím dokončit jednu, už mám v hlavě dalších deset.

Co když?
Proč?
A co když to znamená něco jiného?
Co když jsem něco přehlédl?
Co když jsem měl říct něco jinak?
Co když… Tohle slovo mám v hlavě možná až moc často.
Co když.

Dlouho jsem si myslel, že je to moje slabost.
Že jsem prostě člověk, který neumí nechat věci být.
Jenže moje hlava se mě ve skutečnosti pořád snaží chránit.
Chce mít všechno pod kontrolou.
Chce znát všechny možnosti.
Všechny scénáře.
Všechny způsoby, jak by se něco mohlo pokazit.

Tak je vytváří.
Jeden za druhým.
Některé jsou absurdní.
Jiné děsivě přesné.
A některé se nikdy nestanou.

Ale moje hlava ten rozdíl nepozná. Pro ni je možnost stejná jako skutečnost.
A tak někdy prožiju celý rozhovor, který se nikdy nestal.
Pohádám se s člověkem, který nic neřekl.
Omluvím se za věci, které jsem neudělal.
Připravím se na ztrátu něčeho, co ještě pořád mám.

A pak sedím v tichu a jsem vyčerpaný.
Z něčeho, co se nestalo.
To je možná na overthinkingu to nejabsurdnější.

Dokáže mě unavit život, který jsem nikdy nežil.

Někdy se snažím svoje myšlenky zastavit.
Nejde to.
Čím víc si říkám „Nemysli na to.“, tím hlasitější jsou.
Tak se je pomalu učím neposlouchat všechny. Protože ne každá myšlenka je pravda.
Některé jsou jen strach. Některé jsou staré zkušenosti, které se snaží předpovědět nový den.
Některé jsou únava. A některé jsou prostě jen moje hlava, která má zrovna moc práce.

Nemusím každou z nich vyřešit.
Nemusím na každou najít odpověď.
Nemusím vědět, co bude zítra.

Možná stačí vědět, co je pravda právě teď.
Sedím tady.
Dýchám.
Je večer.
Svět se ještě nezhroutil.

A zbytek?

Ten může počkat do rána.
Protože ne každá otázka potřebuje odpověď ve dvě ráno.
A ne každý „co když“ si zaslouží stát se skutečností.