Rituály

Zapaluji Palo santo.
Už po sté čistím prostor od svých démonů, kteří se mě občas snaží obejmout. Neútočí. Jen jsou blízko.
Ta podmanivá vůně mě uklidňuje a je drží v odstupu.
Aspoň na chvíli.

Zavírám oči.
Zhluboka se nadechnu.
Pomalu vydechnu.

V hlavě se rozprostře tma a ticho. Není v nich nic hrozivého. Jen prázdno. Jen já.
Bez rolí, bez očekávání, bez hluku dne, který mi jinak sedí na hrudi.

Otevřu oči.
Moje mysl podvědomě zkontroluje čas.
12:12.

Jsem na správné cestě, pomyslím si.
Poslední dobou jsou stejná čísla všude. Na hodinách, v datech, v lidech. Jako by mě něco jemně, ale vytrvale směrovalo. Ne táhlo. Jen připomínalo.

Možná je to jen náhoda.
Možná se jen snažím najít řád v chaosu. A možná to dělám proto, že ho teď nutně potřebuju.

Rituály nejsou magie.
Neodstraní bolest. Nevymažou vzpomínky. Neudělají ze mě někoho jiného.
Jsou jen způsob, jak se na chvíli vrátit k sobě. Jak si připomenout, že pořád existuju i mimo myšlenky, strachy a scénáře v hlavě.

Démoni se stejně vždycky vrátí.
Vím to.
Jsou součástí mě. Moje pochybnosti, únava, vztek, smutek. Nechci je vyhnat. Jen se s nimi učím nesplynout.

Proto dýchám.
Proto zapaluju dřevo.
Proto zavírám oči.

Ne proto, abych utekl.
Ale abych zůstal.

Učím se být v tichu, aniž bych ho hned zaplňoval. Učím se být sám se sebou, aniž bych se musel opravovat, vysvětlovat nebo zachraňovat.

A někdy, jen někdy, mezi nádechem a výdechem, mám pocit, že ten směr opravdu cítím. Ne jako odpověď. Spíš jako klid. Jako tiché „stačí“.

Možná nejsou důležité ty rituály samotné.
Možná je důležité jen to, že jsem si konečně dovolil zastavit se a poslouchat.

A to mi pro teď stačí.

S Láskou, Já.