Došel jsem daleko po trnité cestě a bědoval si, jak je život těžký. Stále jsem čekal na nejhorší, však moje motto bylo „Čekej vždy to špatné, pak můžeš být jen mile překvapen.“, už jen tímhle smýšlením jsem si určoval cestu. Nechápal jsem, že způsob toho jak přemýšlíme, značně ovlivňuje to kam jdeme.
Postupoval jsem opatrně a byl trochu skeptický k novému způsobu myšlení. Jenomže už po prvním dni, jsem se cítil vyrovnaný a říkal si, že na tom asi něco bude. Na druhou stranu mě udržování pozitivního smýšlení značně unavovalo, jak fyzicky tak i psychicky. To se jen ego bránilo těmhle novotám, říkal jsem si.
Jak si mysl pomalu zvykala na nová nastavení, začali se kolem mě objevovat pochybovači, lidé, kteří chtěli abych svou novou cestu opustil. Lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou přátelé, měli najednou cizí tvář.
Na druhou stranu jsem to vše bral jako ukazatel správného směru. Nezaleknu-li se, půjde vše tak jak má. Nějakou dobu jsem pociťoval, že potřebuji radikálnější změnu, zbavit se toho hektického a toxického prostředí, i když to znamenalo opustit vše na co jsem byl zvyklý. Nové prostředí, nový vítr do plachet.
Postav se svému strachu, pomyslel jsem si jednoho dne. Tak moc se bojíš udělat změnu, až Tě ten strach paralyzuje. A fakticky, při pomyšlení na to, že bych se měl někam pohnout, se mi sevřel žaludek a zdřevěněli nohy. Sám strach se bál té změny, nebylo mu po chuti, že bych se jim přestal řídit a šel si po svém.
Tak mi sem tam našeptával. Udělat změnu by bylo špatné, co když se to nepovede, co když nebudu vydělávat v novém městě dostatek, co když… A tak to šlo dokola, snažil se mě nahlodávat. Moje já však po všem tom novém toužilo víc, tak jsem šel.
Ničeho nelituji. Přátelé, které jsem měl tam, nejsou všichni úplně ty tam. Získávám nové zkušenosti i úhly pohledů. A jako bonus jsem v milujícím prostředí, které mě každým dne utvrzuje v tom, že jsem neudělal chybu.
Pro Z Duše vytvořil Ffuffi