Proměna

Říká se, že čas zahojí všechno.

Nemyslím si.

Čas sám o sobě nezahojí nic.
Jen ti dá dost prostoru pochopit, co se vlastně stalo.

Dlouho jsem si myslel, že největší bolestí bude to, že jsem Tě ztratil.
Mýlil jsem se.
Nejvíc bolelo zjištění, jak moc jsem během té cesty ztratil sám sebe.

Nevzdal jsem se najednou.
Bylo to pomalé.

Jednou jsem spolkl větu, kterou jsem chtěl říct.
Podruhé jsem raději uvěřil, že problém je ve mně.
Pak jsem přestal věřit vlastní intuici
A nakonec jsem se omlouval i za věci, které omluvu nekdy nepotřebovaly.

Ani jsem si nevšiml, kdy jsem začal měřit svou hodnotu podle toho, jestli mě někdo miluje.
Dnes už to vidím.
Láska nemá bolet tím, že přestaneš věřit sám sobě.
Největší proměna nepřišla ve chvíli, kdy jsi odešla.

Přišla mnohem později.

Ve chvíli, kdy jsem se přestal ptát, proč se to stalo.
A začal se ptát, proč jsem u toho zůstával tak dlouho.

Ne proto, abych se odsoudil.
Ale abych se pochopil.

Zjistil jsem, že být hodný neznamená nechat si ubližovat.
Že odpouštět neznamená zapomínat.
A že milovat druhého nesmí znamenat opustit sebe.

Nezatvrdl jsem.

Pořád věřím lidem.
Pořád věřím na Lásku.
Pořád věřím, že dva lidé dokážou vytvořit něco krásného.

Jen už vím, že krásné věci nemůžou stát na lžích.
Kdysi jsem si myslel, že mě tahle zkušenost zlomila.
Dnes vím, že mě přetvořila.

Vzala mi naivitu.
Vzala mi některé iluze.
Vzala mi člověka, kterého jsem miloval.
Ale dala mi něco, co jsem předtím neměl.

Sebe.

A možná právě proto tomu všemu dnes neříkám konec, ale proměna.