Vždycky se to rozbilo.
Ten křehký pocit, kterému jsem říkal Láska.
Stačilo málo.
A bylo po něm.
Tak jsem si kdysi slíbil, že já to udržím pohromadě.
Že když budu dostatečně pozorný, dostatečně pečující, dostatečně „všechno“, nic se nerozbije.
Jenže právě tím jsem to ničil.
Moje péče nebyla Láska.
Byl to strach převlečený za pozornost.
Chtěl jsem, abys měla všechno.
Ale ve skutečnosti jsem si jen hlídal, abych o Tebe nepřišel.
A tak jsem vše začal hlídat.
Tebe.
Sebe.
Nás.
Měřil jsem délku Tvého ticha.
Sledoval každý pohled, který byl jiný než včera.
V každém nádechu jsem hledal začátek konce.
Hledal jsem praskliny v porcelánu tak dlouho, až jsem ho nakonec rozdrtil sám.
A pak přišlo ticho.
Takové to, které už nejde vysvětlit.
Ze začátku to bylo hezké.
Ten zájem.
Ta pozornost.
To, jak jsi mě chtěl.
Cítila jsem se viděná.
Důležitá.
Jenže pak se něco změnilo.
Začala jsem cítit, že už nejsem jen já.
Že jsem něco, co musíš udržet.
Ptal ses víc.
Díval ses jinak.
Věci, které byly dřív lehké, měli najednou váhu.
Každé moje ticho mělo význam.
Každý můj pohled byl podezřelý.
Každý krok jako bys sledoval.
A já přestávala být sama sebou.
Ne proto, že bych chtěla.
Ale protože vedle Tebe nebylo místo.
Čím víc jsi mě držel, tím víc jsem měla potřebu se nadechnout.
A čím víc jsem se nadechovala, tím víc jsi svíral.
Až to jednoho dne prasklo.
Ne kvůli někomu jinému.
Ne kvůli světu.
Ale kvůli tomu, že jsem vedle Tebe přestala být volná.
Až když jsi odešla, mi to došlo.
Láska není něco, co se má hlídat.
Není to systém, který musí fungovat.
Není to problém, který se dá vyřešit.
Buď je nebo není.
A když ji začneš svírat, začne mizet.
Tak rozevírám dlaně.
A nesnáším ten pocit, že už to nemůžu zachránit.
Pro Z Duše vytvořil Ffuffi