Prázdný řádky

Někdo mi řekl, že píšu prázdné řádky.
Že je to, co dělám, jen blábolení.

Na chvíli to zabolelo.
Ego se ozvalo jako první. Chtělo vysvětlovat. Chtělo dokazovat, kolik probdělých nocí a skutečných emocí v těch slovech je.

Pak jsem se na ty řádky podíval znovu.

A měl pravdu.

Jsou tam.
Ty bílé prostory mezi větami.
Místa, kde nic není.

Jenže právě tam se toho děje nejvíc.

Slova jsou jen značky na cestě. Prázdné řádky jsou samotná cesta.
Jsou to vteřiny ticha, kdy dočteš větu a necháš ji dosednout.
Prostor, kde moje Duše zpomalí a ta Tvoje má šanci se nadechnout.

Možná je to šum.
Možná je to neuspořádané, syrové a nedokonalé.

Ale raději budu psát svou nedokonalou pravdu, než dokonale vyžehlenou lež.

V architektuře je nejdůležitější prázdný prostor v domě, bez něj by se tam nedalo žít.
V hudbě je nejdůležitější pauza, bez ní by to byl jen hluk.
A v mém psaní jsou nejdůležitější ty prázdný řádky.

Protože tam, kde já nic nepíšu, začínáš psát Ty.

Někdo tam vidí nic.
Já tam vidím svobodu.

A to mi stačí.