Poslední sbohem

Pořád jsem si říkal, že to chci uzavřít.
A moje hlava to pořád otevírala znova.

Tebe.
Nás.
Všechny ty věci kolem.

Jenže už v tom dávno nevidím nic hezkýho.
Docházejí mi souvislosti. Vybavujou se mi věty, kterým jsem tehdy nerozuměl. Situace, u kterých mi něco nesedělo. Náhlý změny nálad.
Odtažitost. Pocit, že stojím vedle člověka, kterého sice držím za ruku, ale on už tam dávno není.

Moje hlava tvořila scénáře a já si připadal jak paranoidní kokot.
Tak moc jsem Ti chtěl věřit, až jsem začal zpochybňovat sám sebe.

Pamatuju si, jak jsem si říkal, že přece nemůžu být ten žárlivej magor. Že problém je ve mně. Že jsem moc citlivej, moc intenzivní, moc přemýšlející.
A Ty jsi mě v tom nechala.

Možná nevědomě.
Možná záměrně.
To už je dneska vlastně jedno.

Důležitý je, že moje intuice nekřičela bez důvodu.

Hrál jsem hru, kterou nešlo vyhrát.
Protože tys ji dávno hrála jinde.

A víš, co mě sere nejvíc?
Ne samotný konec. Ani to, že jsi odešla.

Ale to pokrytectví.

Jak jsi dokázala moralizovat každou mojí chybu. Každou malou lež. Jak ses tvářila, že upřímnost je to nejdůležitější na světě.
Přitom jsi mi lhala přímo do očí a ještě mě nechala přemýšlet nad tím, jestli nejsem jen chorobně podezíravý.

Víš, co je nejhorší?

Že jsem se Ti omlouval za věci, ve kterých jsem měl pravdu.

Omlouval jsem se za svůj strach, zatímco Ty ji byla důvod, proč vůbec vznikl.
Snažil jsem se být lepší. Klidnější. Méně kontrolující. Méně citlivý. Méně svůj.
Platíš kurzy. Čteš knihy. Rozebíráš sám sebe do posledního šroubku, jen aby si zachránil vztah s člověkem, který už dávno sedí jednou nohou někde jinde.

Tohle není smutek.
Ani stestk.

Tohle je moment, kdy Ti spadne iluze o člověku, kterého jsi miloval.

A je děsivý, jak rychle se z domova může stát cizí místo.

Dlouho jsem si Tě idealizoval. Hájil jsem Tě i před lidmi, kteří viděli věci dřív než já. Nechtěl jsem připustit, že člověk, kterého jsem miloval nejvíc, může být zároveň člověk, který mi dokáže nejvíc lhát.

Protože pak bych si musel přiznat, že jsem celou dobu držel v rukou něco, co už bylo dávno rozbitý.

A možná právě to mě ničí nejvíc.
Ne že jsi odešla.
Ale že ses tvářila, jako bys tam pořád byla.

Víš, já nejsem svatej. Nikdy jsem nebyl. Udělal jsem chyby. Zalhal jsem. Posral jsem spoustu věcí.
Jenže jsem se aspoň nikdy netvářil jako morální kompas, zatímco bych za zády dělal přesný opak.

Ty jo.

A to je ten rozdíl mezi náma.

Nepotřebuju omluvu.
Nepotřebuju další vysvětlení.
A už vůbec nepotřebuju slyšet, že to tak nebylo.

Bylo.

Jen jsem si to odmítal přiznat, protože jsem Tě miloval víc, než jsem chránil sám sebe.

Ale víš co?

Dneska už necítím potřebu Tě zachraňovat ve své hlavě.
Necítím potřebu hledat důvody, proč jsi byla taková.
A poprvé po dlouhé době ani necítím potřebu čekat.

Tohle není text z bolesti.
Tohle je poslední pohled na člověka, kterého jsem kdysi miloval, než za sebou definitivně zavřu dveře.

A tentokrát už je neotevřu.