Obyčejný

Celý život se snažíš být někým.
Lepším.
Silnějším.
Chytřejším.
Úspěšnějším.

Někým, na koho můžeš být hrdý.
Někým, koho si budou vážit ostatní.
Někým, koho bude chtít někdo milovat.
A tak se pořád snažíš.
Něco dokazovat. Někam dojít. Něco vybudovat.

Protože někde uvnitř máš pocit, že až budeš dost dobrý, konečně budeš moct přestat.
Jenže ono to nikdy neskončí. Dosáhneš jednoho cíle a objeví se další.
Naučíš se něco nového a najdeš někoho, kdo to umí lépe.
Změníš se a najdeš další věc, kterou na sobě potřebuješ opravit.
A tak se ze života může stát zvláštní závod. Závod proti vlastnímu pocitu, že pořád nejsi dost.

A možná je na tom nejhorší jedna věc.

Že si ani nevšimneš, kdy přestaneš žít a začneš se jen neustále „zlepšovat“.
Možná ale nechci být výjimečný. Možná chci být obyčejný. Ne ve smyslu bezvýznamný. Jen obyčejný.

Mít ráno svoje kafe a chvíli jen tak sedět.
Otevřít si okno a cítit vzduch po dešti.
Číst si a poslouchat jen obracení stránek.
Jet ve dvě ráno na neplánovaný výlety a vidět svět, který ještě spí.
Mít den, o kterém nebude co vyprávět a přesto si ho večer budeš pamatovat jako dobrý.

Možná jsem si dlouho myslel, že štěstí musí být něco velkého. Něco, co poznáš okamžitě.
Velká Láska.
Velké vítezství.
Velká změna.
Velký důvod být šťastný.

Jenže čím jsem starší, tím víc si říkám, že možná nejhezčí věci v životě nemají vůbec potřebu být velké.
Jsou tiché. Schovávají se v maličkostech.
V písničce, kterou slyšíš přesně ve chvíli, kdy ji potřebuješ.
V něčím smíchu.
V teplém jídle po dlouhém dni.
V čistém povlečení.
V tom, že se Ti nechce vstát z postele, protože je Ti prostě dobře.
V člověku, vedle kterého nemusíš nic dokazovat.

A někdy jen v tom, že jsi večer doma a nic Ti nechybí.

Dlouho jsem měl pocit, že musím svůj život nějak ospravedlnit.
Že musím být někým. Něco dokázat. Něco po sobě zanechat. Být člověkem, o kterém se dá říct, že něco zvládl.
Ale možná jednou přijde chvíle, kdy Ti dojde, že život není životopis.
Nemusíš být každý den lepší verzí sebe sama. Nemusíš pořád růst. Někdy můžeš jen být.

Unavený.
Nedokonalý.
Trochu ztracený.
A pořád dost dobrý.

Možná nechci být muž, který všechno zvládne.
Možná chci být muž, který se nebojí říct, že něco nezvládá.
Který umí odpočívat bez pocitu viny.
Který nemusí mít odpověď na všechno.
Který může mít špatný den a nemusí ho okamžitě opravovat.
Který může někoho milovat a přitom neztratit sám sebe.
Který může být sám a přesto nebýt opuštěný.

A možná právě v tom je ten zvláštní paradox. Celý život se snažíme být něčím víc.
A pak zjistíme, že to, co jsme celou dobu hledali, bylo možná dovoleno být jen tím, kým jsme teď.
Zcela obyčejným člověkem.
Se svými chybami. Se svými slabostmi. Se dny, kdy máš pocit, že jsi na světě zbytečně.
I s těmi, kdy se ráno probudíš a najednou je všechno v pořádku.
Bez důvodu.
Bez velkého vysvětlení.
Prostě proto, že svítí Slunce. Že voní káva. Že hraje hudba. Že někdo, koho máš rád, sedí vedle Tebe.

Že jsi tady.

A možná to nakonec stačí.
Ne být nejlepší.
Ne být výjimečný.
Ne být někým, koho budou všichni obdivovat.
Jen být člověkem, se kterým dokážeš žít. Člověkem, kterého nemusíš opravovat. Člověkem, před kterým nemusíš utíkat. Člověkem, kterému jednou večer řekneš, že se dneska nic zvláštního nestalo.

A přesto se usměješ.
Protože možná právě tohle je život.
Ne velký.
Ne dokonalý.
Ne výjimečný.

Jen obyčejný.