Nebýt

Někdy mám v hlavě takový zmatek, že už ani nevím, co vlastně cítím dřív.
Smutek.
Vztek.
Únavu.
A nebo jen prázdno.

Občas se přistihnu, jak sedím v tichu a přemýšlím, co jsem vlastně udělal špatně.
Kde se to zlomilo.
Proč mám pocit, že pořád něco nestačí.

Možná se občas stavím do role oběti.
Možná jen zoufale hledám pochopení.
Obejmutí.
Důkaz, že ještě vůbec něco znamenám.

Uvnitř sebe nosím tlak, který neumím vypnout.
Jsem jak papiňák těsně před výbuchem.
Jenže mně nikdy nešlo vybuchnout ven.
Tak jsem hořel uvnitř.

„Chlapi nebrečí.“

Ta věta ve mně zůstala zakořeněná až moc hluboko.
A tak jsem svoje city zazdil za stěnu, kterou dnes už skoro neumím rozebrat.

Bolí to.
Každý úsměv, který rozdávám ve chvíli, kdy uvnitř křičím.
Každé „jsem v pohodě“, když nejsem.
Každé mlčení jen proto, že mám strach, že když konečně řeknu pravdu, někdo odejde.

Bojím se zeptat.
Jsem ještě chtěný?
Milovaný?
Důležitý?

A tak radši mlčím.
Dělám tiché dohody sám se sebou a pak se zlobím na ostatní, že je nedodržují.
Jenže oni o nich nikdy nevěděli.

Vždycky byli první ostatní.
A pak já.
Jestli vůbec něco zbylo.

Jsou dny, kdy jsem strašně unavený.
Ne fyzicky. Duševně.
A tehdy mě napadne, jak jednoduché by bylo prostě nebýt.
Zastavit ten nekonečný hluk v hlavě.
Na chvíli necítit vůbec nic.

Jenže pak přijde strach.

Ne ze smrti.
Ale z toho, že bych jednou ztratil možnost znovu poznat lidi, které moje Duše milovala.
Že bych Tě minul.
Že by ses na mě podívala a nic necítila.
Že bychom se v nějakém dalším životě stali jen cizími lidmi.

A tak tu pořád jsem.
Někde mezi „už nemůžu“ a „ještě to vydržím“.

Zatím.