Namaluj ticho

Kdybych Ti dal prázdné plátno a štětec, jakou barvu bys použil?
Ne na moře ani oblohu.
Na ticho.

Dlouho jsem si myslel, že ticho je černé.
Barva prázdných pokojů.
Nevyřčených vět.
Telefonů, které už nezazvoní.

Jenže čím jsem starší, tím míň si tím jsem jistý.
Protože ticho mění barvy.

Když jsi dítě, je bílé.
Je v něm klid. Bezpečí a spánek.

Když se zamiluješ, je zlaté.
Sedíš vedle člověka, kterého máš rád.
Nikdo nemusí mluvit a stejně víš, že je všechno v pořádku.

Pak přijde den, kdy stejné ticho zešedne.
Sedíte naproti sobě. Každý drží v ruce hrnek s kávou a mezi vámi leží víc slov, než kolik jich kdy zazní.
Najednou zjistíš, že ticho nemusí být klid.
Někdy je to vzdálenost. Jindy trest.
A někdy jen dva lidé, kteří už dávno odešli, ale ještě se nezvedli od stolu.

Jsou ale i jiná ticha. Taková, která přijdou brzy ráno.
Když je město ještě rozespalé.
Když první lok kávy chutná jinak než všechny ostatní.
Když nikdo nic nechce a svět na pár minut zapomene spěchat.

To ticho mám rád.
Není prázdné.
Je plné prostoru. Pro myšlenky. Pro dech. Pro mě.
Možná právě proto se ticha už nebojím.
Bál jsem se jen toho, co v něm uslyším.
Dneska už vím, že ticho není nepřítel.

Jen zesilovač.

Když jsi zlomený, zesílí bolest.
Když jsi zamilovaný, zesílí blízkost.
Když jsi ztracený, zesílí samotu.

A když konečně najdeš sám sebe, najednou zjistíš, že ticho nikdy nebylo prázdné.
Jen celou dobu čekalo, až se přestaneš bát být sám se sebou.

Tak mi zkus namalovat ticho.

Jakou barvu vezmeš jako první?