Múza

Nikdy jsem úplně nevěřil na múzy.
Přišlo mi to jako něco, co si lidé vymysleli, aby měli na koho svést vlastní chaos.
A pak přišlo něco, co mi převrátilo vnitřní svět naruby.

Nešlo to pojmenovat.
Nebyl to člověk.
Nebo možná byl.
Možná okamžik.
Možná jen pocit, který přišel ve správný čas a rozbil všechno, co jsem měl uvnitř pečlivě srovnané.

A najednou jsem měl hlavu plnou vět, které nešly zastavit.

Neinspirovalo mě to dokonalostí.
Právě naopak.
Bylo to příliš skutečné.
Hlasité. Syrové. Nepředvídatelné.
Něco, co mi rozbíjelo můj vlastní řád.

A já nesnáším ztrátu kontroly.

Jenže některé věci nejdou kontrolovat.
Můžeš je jen pozorovat, jak Ti mění život pod rukama.

Od té chvíle jsem začal vnímat jinak.
Hudbu.
Ticho.
Vůně ve vzduchu.
Lidi kolem sebe.
I sebe samotného.

Jako by mi někdo vyrval filtr z hlavy a poprvé mě donutil podívat se pravdě přímo do očí.

Bez masek.
Bez póz.
Bez hluku.

Začal jsem psát jinak.
Ne upřímněji.
Spíš opravdověji.

Ne proto, abych něco vysvětlil.
Ale proto, že některé věci v člověku chtějí ven, jinak ho začnou požírat zevnitř.

A možná právě tohle múzy dělají.

Nepřichází proto, aby zůstaly.
Nepřichází proto, aby Tě zachránily.
Jen v Tobě něco zapálí.

A odejdou.

Jenže ten oheň už zůstane.

A Ty pak zjistíš, že už se neumíš vrátit k verzi sebe sama, která necítila tak hluboko jako teď.

Možná je to dar.
Možná prokletí.

Ale od chvíle, kdy se to stalo, už netvořím proto, abych něco řekl.

Tvořím proto, abych se v tom světě neztratil.

A možná právě proto mají múzy takovou sílu.

Ne protože inspirují člověka tvořit.

Ale protože ho donutí procitnout.