Možná

Nikdy jsem nepatřil mezi lidi, kteří od dětství věděli, že chtějí děti.

Nikdy jsem nesnil o tom, jak budu jednou stát u fotbalového hřiště.
Jak budu učit syna nebo dceru jezdit na kole.
Jak budu číst pohádky před spaním.

Vlastně jsem nad tím moc nepřemýšlel.

A pak jsem se jednou přistihl, že tu budoucnost vidím.

Ne plánovaně.
Nepřišla jako rozhodnutí.
Přišla přirozeně.
Jako něco, co najednou dává smysl.

Na chvíli jsem si dokázal představit rodinu.
Ne ideální.
Ne dokonalou.
Jen svojí.

A možná právě proto je dneska těžké odpovědět na otázku, jestli chci být táta.
Protože pravda je mnohem méně romatnická.

Já prostě nevím.
Je mi smutno z představy, že bych děti nikdy neměl.
A stejně tak je mi smutno z představy, že bych je měl.

Možná proto, že znám příliš dobře obě strany příběhu.
Vím, jaké to je vyrůstat v neúplné rodině.
Vím, jaké to je přijít o představu budoucnosti.

A vím, jak moc dokáže člověk milovat dítě, které ani není jeho vlastní.

Možná se nebojím být táta.
Možná se bojím všeho, co k tomu patří.
Té odpovědnosti.
Té zranitelnosti.

Toho, že jednoho dne bude někdo potřebovat právě mě.
A možná se stejně bojím i opačné varianty.
Že jednou zestárnu a budu přemýšlet, jaký život mohl být.

Prostě nevím.
A poprvé v životě si nemyslím, že je to špatné odpověď.
Protože některé otázky nejsou od toho, aby se vyřešily.

Některé se prostě jen žijí.

A možná je tahle jedna z nich.