Jsem ročník devadesát jedna.
Dítě na pomezí.
Jednou nohou v analogovém dětství, druhou v digitálním chaosu.
Most mezi světem, kde se věci opravovaly, a světem, kde se všechno vyhazuje.
Já jsem ten, co chce opravovat.
Mám hlavu, která nikdy nespí.
Analytickou továrnu na scénáře, která se snaží přijít všemu na kloub.
Hledá logiku v citech a řád v chaosu.
Často v ní bydlím víc, než je zdrávo.
Jsem ticho, které si lidé pletou s nezájmem.
Introvert, co se naučil hrát extrovertní hru, když je potřeba.
A pak se musí tři dny nadechovat o samotě.
Moje tělo je můj chrám i moje hřiště.
Cvičím. Ne pro obdiv.
Pro ten pocit, že jsem tady.
Že mě něco bolí doopravdy.
Fyzicky. Hmatatelně.
Bolest svalů je totiž srozumitelnější než bolest Duše.
Konzistence je moje víra.
Když něco začnu, chci to dotáhnout.
I kdyby mě to mělo zabít.
Jsem jako moje kafe.
Černé espresso. Krátké, hořké a bez cukru.
Neobaluju věci. Říkám je tak, jak jsou.
I když pálí.
Dlouho jsem nosil brnění.
Tak těžké, že jsem pod ním začal mizet.
Dneska se ho učím odkládat.
Učím se říkat ne.
Že se cítím ztracený.
Že mi chybí věci, které nejdou vrátit.
Píšu, protože papír neklade odpor.
Protože v prázdných řádcích je víc prostoru než ve světě venku
Nejsem dokonalý.
Jsem sbírka jizev, analýz a tichých ran.
Jsem chlap, který se učí, že síla není v tom všechno udržet.
Ale v tom dokázat pustit.
A nesnažit se udržet to, co odešlo.
Pro Z Duše vytvořil Ffuffi