Kousky mě

Někdy mě tíží pocit, že se uvnitř rozpadám. Že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Že už to zkrátka nejsem já. Občas se tříštím do okolí a pak hledám střípky sebe, abych byl ucelený. Ptám se sám sebe, zda jsem ten pravý, na to abych byl zde.
Mám pochybnosti.
Snažím se je rozehnat jak temné mraky, tím vším, co jsem se postupem času naučil a přesto se stále učím tomu, jak být sám sebou.

Skládám se z malých částí a těší mě maličkosti, těší mě pohlazení a blízkost milované. Někdy však musím hledat radosti všedních dní a pak mé oči padnou na krásku vedle mě. S Tebou jsem ucelený nebo to alespoň tak cítím a pak mám obavy, zda jsi semnou vůbec šťastná, zda se jen nenutíš být tady a teď. Přesto, že Tě znám a vím, že řekla bys mi vše a hned, protože nemáš ráda lži ani ty poloviční, vkrade se mi občas do hlavy nějaký ten brouk.

A je to zase jen o mé hlavě, o tom jak nevěřím sám sobě, o strachu uvnitř mě, který to semnou umí a já občas hraji jeho hru. Přesto se nesnažím, přistupovat na jeho podmínky a věřit tomu, co vidím, co cítím, když jsme spolu.
Stále jsou to kousky mě, co ještě úplně nespolupracují a naprosto se vyžívají v tom se strachovat, i když většina už dávno myslí pozitivně a strachu se rozhodla čelit.

Děkuji, že jsi stále součást těch dílků, které tvoří nás a náš život. Jsem vděčný za to jak to pasuje. Děkuji, že jsem ucelený.