Karma

Víš, co je zvláštní?

Že člověk dokáže měsíce sedět vedle někoho, kdo mu lže do očí, a stejně pořád doufat, že se plete.

Já doufal.

Když mi intuice řvala do hlavy, že se něco děje, umlčoval jsem ji.
Protože Ty jsi přece byla ta „upřímná“.
Ta, co nesnáší lži.
Ta, co by nikdy neudělala z druhého člověka idiota.

A stejně jsi to udělala.

Ne jednou.
Ne omylem.
Vědomě.

Nejvíc mě nezničilo to, že jsi měla někoho dalšího.
Zničilo mě to, jak dlouho ses dokázala dívat do očí člověku, který Tě miloval, a přitom ho pomalu přesvědčovat, že problém je v jeho hlavě.

Že je moc citlivej.
Moc žárlivej.
Moc paranoidní.

Pamatuju si, jak jsem se Ti omlouval za svoje podezření.
Jak jsem si připadal toxickej jen proto, že jsem cítil pravdu.

Tohle není obyčejná lež.
To je způsob, jak člověku rozebrat důvěru v sebe sama.

A víš, co je nejhorší?

Že jsem Tě ještě bránil.
Před ostatníma.
Před sebou.
Před realitou.

Dnes už nemusím hledat odpovědi.
Všechno do sebe konečně zapadlo.

Ty jsi nepotřebovala partnera.
Ty jsi potřebovala publikum.
Někoho, kdo bude věřit každému Tvému slovu, zatímco si bokem necháš otevřené další dveře.

A já byl dost hloupej na to, abych si myslel, že Láska člověka změní.

Nezmění.

Jen odhalí, kým doopravdy je.

A Karma?

Ta není o pomstě.

Ta je o tom, že jednou člověk zůstane sám se sebou.
Bez masek.
Bez obdivu.
Bez útěku.

A některým lidem je vlastní hlava tím nejhorším místem, ve kterém mohou skončit.