Jsem

Jsem lev. Jdu do všeho naplno. S ohněm, který uvnitř mě hoří víc než v komkoliv jiném. Občas mě sice brzdí smysl pro zodpovědnost, ale když se odhodlám, máloco mě dokáže zastavit.
A přesto vše v sobě nemám typické vlastnosti. Nejsem hlasitý, dominantní, ani přehnaně egoistický.
A rozhodně nepotřebuji pozornost za každou cenu a od každého.

Jsem víc v sobě. Víc pozoruji, víc vyhodnocuji. Jsem citlivější, někdy možná až příliš. Možná je to Rak na mém začátku, který mi dává empatii, schopnost vnímat atmosféru v místnosti a potřebu mít vztahy hluboké a opravdové. Potřebu cítit se někde doma, abych mohl vypnout.

Chci být viděn takový, jaký jsem. Ale mám strach, že když se otevřu úplně, ztratím půdu pod nohama. Ty jsi byla moje zem. Moje uzemnění. Proto jsem se ztratil, když jsem o Tebe přišel. Nešlo mi prostě stát.

Nechci hrát hry. Nikdy jsem to neuměl, i když to občas tak vypadalo. Bojím se dát všechno hned. I Ty jsi tohle semnou zažila. Začátky se mnou jsou děsně složitý. Toužím po blízkosti, ale občas dávám víc, než unesou oba.
A vím, že to musím hlídat, abych se v tom znovu neztratil.

Je to moje vnitřní rovnováha, kterou se učím držet.

Jsem víc v sobě. Hodně cítím. Teď možná víc, než bych chtěl. Málo ukazuji, co se ve mně opravdu děje, abych ochránil sebe. Strašně dlouho mi trvá říct „Miluji Tě“. Ještě déle zvažuji následky. To přemýšlení mě jednou zabije. Ale přesto vím, že když se otevřu je to vždycky all in. Jen se musím naučit dávkování.

Můj úkol do budoucna.

Tohle všechno si uvědomuji díky sebereflexi, která je jednou z mých silných stránek. Stejně jako introspekce. Umím pojmenovat, co se ve mně děje. Jen si to nesmím nechávat pro sebe, hlavně ve vztahu.

Další poučení.

Moje síla není v tom, že bych byl víc než ostatní.
Je v tom, že se nebojím cítit víc než ostatní.

Můj dar.
I moje prokletí.

Takový jsem.
Přítulná číča, když to zacvakne.
Nebezpečný ve svém tichu.

A přesto pořád
s Láskou, Já.