Espresso

Váha musí sedět.
Je to jeden z mála momentů dne, kdy vím přesně, co dělám. Kdy mám pocit, že chaos venku nemá šanci proniknout dovnitř.

Mlýnek drtí zrnka a v kuchyni se rozline vůně.
Slib, že svět bude na chvíli v pořádku.

Pak přijde tlak.
Dřív jsem se ho bál. Měl jsem pocit, že mě životní tlaky rozmačkají. Že mě tíha očekávání, strachů a rolí prostě zničí.

Dnes se na ten šálek dívám jinak.
Už vím, že bez tlaku z kávového zrna nedostaneš nic. Zůstane jen prach. Je to právě ten tlak, co z něj vytlačí esenci.
Tu temnou, hustou pravdu, která Tě probere k životu.

Sleduju, jak stéká do šálku.
Žádný cukr. Žádné mléko. Žádné masky.
Chci tu chuť cítit přesně takovou, jaká je.
I s tou hořkostí, která k ní patří.
Stejně jako ke mně patří moje chyby a moje smutky.

První lok.
Krátký, intenzivní, pohlcující.

V tu chvíli neexistuje včerejší výčitka ani zítřejší obava. Je jen teplo v dlaních a ticho v hlavě. Všechno ostatní na těch pár vteřin zmizí.

Káva pro mě není jen nápoj.
Je to důkaz, že i z hořkosti může vzniknout něco dobrého, když tomu dáš správný čas a prostor.
Že i pod tlakem se dá stvořit něco čistého.

Je to moje malé ranní „stačí“.
Můj střed v porcelánovém šálku.

A to mi stačí.

S Láskou, Já.