Dopis

Mám pocit, že jsem zabloudil. Někde jsem špatně zahnul, jinak si to nedokážu vysvětlit. Slepě ignoroval všechny varovný signály a značky, byl hluchý ke všem výstražným sirénám a upozorněním. Asi proto jsem došel až sem. Do ticha a prázdna, které mě znovu obklopuje.

Jsou to bezmála dva měsíce v samotě, kdy mi společnost dělají jen stěny bytu, který neumím považovat za domov, jelikož domov jsem nechal někde tam s Tebou. Žádné ráno mi už nedělá radost, protože jediné, co vidím je prázdnota a to nejen, když se podívám do zrcadla. Ani proslov sám k sobě o tom, že je to vše jen možnost se znovu odrazit k lepším dnům, mi nepřijde jako pravda. Tak lžu sám sobě a než vyjdu z bytu nasazuji masku s úsměvem, na ulici se rozhlédnu jestli Tě někde nezahlédnu, protože i ten pocit, že jsi někde blízko, ve mně vykřesává malou naději. Naději toho, že se naše pohledy střetnou jako tolikrát v minulosti.
V mnoha případech se tak nestává a já mohu žít jen v domněnkách, jestli už náhodou nemáš někde jiný zdroj zájmu, jestli se už snažíš být znovu šťastná někde s někým jiným.

Všechny tyhle představy, všechny tyhle coby kdyby, trhají mojí Duši na kusy. Fakt, že Ti třeba ani nechybím, že jsem byl vlastně jen nějakou Tvou fází, mě fyzicky bolí, představa toho, že pro Tebe už reálně nic neznamenám je srdcervoucí. Naše napořád, je vlastně nikdy víc. Víš, chtěl jsem si Tě nechat na sto let dopředu a pořád tu touhu mám, stále bych Ti chtěl říkat o tom, jaký jsem měl den a poslouchat To jak vyprávíš o svém dni Ty, vždy mě to reálně zajímalo. Moje otázka jaký jsi měla den, nebyla naučená fráze, ale reálný zájem, i když Ti to možná přišlo otravné. Tvůj hlas byl pro mě úžasnou melodií a uklidňoval mou Duši. Dávala jsi mi klid a já Ti chtěl věnovat péči, místo toho jsem Ti měl dávat prostor.

Záleželo mi na Tobě. Možná právě až moc, že jsem tím vším upozadil sám sebe a to Ti začalo vadit, stačilo o tom jen mluvit, ale to nám posledních pár měsíců nešlo. Je mi to upřímně líto, byl jsem ve všem hrozně moc a ten strach ze ztráty Tebe, nakonec skončil ztrátou Tebe. Dovedl jsem to až do bodu zlomu, kde už jsem Tě bohužel nedokázal přesvědčit, že to spolu zvládneme. Přesto vše, jsi moje největší Láska a bohužel i moje největší bolest. Moje Duše se s tím musí nějak naučit žít, i když je to upřímně dost tvrdá lekce.

Nejvíc mě trápí to, že nejsme v kontaktu, že nevím jak se máš a vlastně ani nevím, jestli to vědět chci. I přesto Ti pozdě v noci píšu zprávy a pak je mažu, protože o ně vlastně ani nestojíš, protože pro Tebe už nejsem důležitou součástí života. Chtěl bych být v tomhle jako Ty. Hodit všechno za hlavu a jít dál, jakoby se v minulosti nic nestalo, netrápit se tím, prostě tím proplout. Za tohle Tě vlastně obdivuju.

Pamatuj si prosím toto. Raději bych s Tebou vyřešil tisíc problémů než Tě ztratil, ale to jsi měla vědět dřív. Měli jsme spolu mluvit víc o nás než o čemkoliv jiném. I když se snažím aby to tak nebylo, pořád mi na Tobě záleží a pořád jsi někde uvnitř mě. Nikdy jsem Ti neměl zalhat a už vůbec ne v maličkostech a hloupostech, měl jsem být k Tobě vždy upřímný a říkat Ti, co mi vadí. Měl jsem se s Tebou pohádat nebo rozpoutat polštářovou bitvu, kterou bychom pak vyřešili duelem v naší pevnosti. Měl jsem být lepší verzí sebe sama, ne pro Tebe, ale hlavně pro sebe abychom mohli být šťastní. Co by kdyby…

Děkuji, že jsi.

S Láskou, Já.