Samota

Jsem sám.

Ne tak, jak to vypadá.
Žádné „jsem v pohodě sám“.
Je to ten typ samoty, co se Ti usadí v hlavě a odmítá odejít.

Vídám Tě víc, než bych měl.
Ne doopravdy. V hlavě.
Tam jsi pořád.

Realita?
Pár minut. Pár pohledů. A pak zase nic.
Zbytek si domyslím.

Tvoje vůně?
Ta je horší než Ty.
Ta neodchází.

Stačí blbej moment. Ulice. Pokoj. Ticho.
A je zpátky.

Nejsi moje. A pravděpodobně nikdy nebudeš.
To je fakt.
Jenže moje hlava s tím nesouhlasí.

Vytváří si Tě.
Verzi, která zůstává. Verzi, která chce.
A já v tom jedu s ní.

Ne proto, že bych chtěl.
Ale protože je to jednodušší než to prázdno.

Možná nejsi řešení.
Možná jsi jen způsob, jak tu samotu přežít.