Rozdíly

Čím déle to ticho trvá, tím víc si uvědomuju, jak jsme jiní.

Ty jedeš.
Lidi, smích, chaos.

Já spíš stojím.
Pozoruju.
Přemýšlím.

A stejně mě to k Tobě táhne.

Nevím proč.

Možná právě proto.

Ty jdeš do věcí bez váhání.
Já je stihnu desetkrát rozebrat, než udělám první krok.

Ty žiješ.
Já to často jen analyzuju.

A někde mezi tím se potkáváme.

A dává mi to smysl víc, než by mělo.

Čím víc jsme od sebe, tím víc Tě mám v hlavě.
Ne protože chci.
Ale protože to nejde vypnout.

Ta vůně.
Ten pocit.
Ty momenty, kdy bylo všechno jednoduchý.

A pak přijde realita.

Že Tě nemůžu mít.
Že si Tě nemůžu „vzít“.
Že některý věci prostě nejsou moje.

A to je na tom to nejtěžší.

Ne ty rozdíly.
Ale to, že i přes ně bych do toho šel.

S Tebou.