PoHádky

Už od malička jsem miloval příběhy. Hlavně ty fantastické.
Bez pohádek jsem skoro neusnul a i v dospělosti se k nim vracím. Ne kvůli usínání, ale kvůli významům, které v sobě nesou.

Jenže v jeden moment jsem se i já stal pohádkářem. Člověkem, který místo konfliktů a očistné hádky raději vymyslí pestrobarevný příběh s duhou a jednorožci.
Bál jsem se konfliktů. Argumentovat pro mě bylo brutálně obtížné.
Zrychlený dech, sucho v krku, třes v rukou. Čekal jsem až spadne klec. Až někdo pozná, že lžu.

Místo hádky jsem volil pohádky.
Složitější, opatrnější cestu, ve které jsem se stejně vždycky zamotal.
Věci, které by se daly vyřešit jednou nepříjemnou hádkou, tlely díky pohádkám mnohem déle. Protože lež se sice snaží chránit, ale časem zraňuje víc než pravda vyslovená hned. Může bolet. Ale aspoň rána nezačne hnisat.

Rozhodl jsem se přestat být pohádkářem.
Nikdy mi to nic dobrého nepřineslo.
Nepotřebuji se líbit všem.
Můžu si dovolit být dokonale nedokonalý.
Můžu si dovolit chaos.
A můžu si dovolit říct pravdu, i když se mi u toho třese hlas.

Už vím, kam směřuju.
Přímo doprostřed vlastní bouře. Protože tam, v jejím oku, je klid.
Ne ten pohádkový.
Ten skutečný.

S Láskou, Já.