Tančím

Někde jsem ztratil tempo. Začal jsem se až příliš soustředit na kroky. A čím víc jsem je hlídal, tím víc přešlapů jsem dělal. Nechápal jsem, proč mi žádný pohyb nevychází, proč se žádné načasování neděje tak, jak jsem si naplánoval.

V jednu chvíli jsem byl pořád ve špatný čas na špatném místě. Čím víc jsem se snažil tančit podle toho, jak ostatní pískají, tím častěji jsem končil v situacích, které mi nebyly příjemné. Touha zavděčit se mě postupně odměňovala ztrátou sebeúcty.

Někde v tom běhu jsem zapomněl tančit pro radost. Zapomněl jsem naslouchat vlastnímu rytmu. Vnímat kroky srdcem, ne očima. Nechat se vést intuicí, která mě vždycky dovedla tam, kam jsem patřil.

Potřeboval jsem zakopnout. A to zakopnutí, i když to bylo spíš nakopnutí, mě znovu nasměrovalo k sobě. Připomnělo mi jednu z nejsilnějších věcí, které v sobě mám, odhodlání poučit se z vlastních chyb.

Ať už mě můj neohrabaný tanec zavede kamkoliv, vím, že jsem důležitý. Že se nemusím každému zavděčit. Že se nemusím s každým potkat na stejném parketu. Nemusíme si rozumět, stačí se respektovat.

A tak se znovu učím tančit do rytmu vlastních tónů. Abych jednou dokázal tančit po boku někoho, kdo ten rytmus uslyší stejně.

S Láskou, Já.