Svázaný

Ještě teď si tak občas připadám. Jako bych měl svázané ruce za zády, těžko na hrudi a roubík v puse. Není to začátek lechtivé povídky, i když by se to tak mohlo zdát.
Je to začátek něčeho nového.

Moje Duše si tohle přála už dlouho. Jinak si neumím vysvětlit ten zvláštní pocit volnosti, který paradoxně přišel až s koncem něčeho krásného.
Pamatuju si, jak těžké pro mě bylo uvolnit se. Jak jsem měl pocit, že někdo přece musí dávat pozor. Že kontrola je moje role.

Nebyl jsem dobrý parťák na noční život. Bránilo mi v tom vlastní sebeuvědomění. To přesvědčení, že přece nejsem takové hovado, abych se opil, zasmál nahlas nebo klidně předběhl ve frontě.
Světe div se, moje Duše tohle umí.
I když se ji vnitřní kritik občas snaží umlčet.

Tentokrát jsem mu, ale nasadil pouta a roubík já.

Moje hlava jela vždycky na plné obrátky. Hodnotila, přemýšlela, analyzovala každou situaci. Nikdy to nevedlo k ničemu dobrému.
Neříkám, že už to umím dokonale, ale učím se sem tam vypnout.
Ujet.
Nechat Kritika za sebou a vysmát se jeho bludům o tom, co si o nás kdo pomyslí.

Ať si myslí.

Já už totiž vím, kdo jsem.
Párkrát ještě spadnu, to je jisté.
Ale tentokrát ne proto, že bych měl svázané ruce.

Tentokrát je budu mít volné.

S Láskou, Já.