Vstávám

Život bolí. Já se s tou bolestí probouzím každé ráno do práce. A každou noc s ní usínám.

Ani nespočítám, kolikrát jsem to chtěl vzdát. Kolikrát jsem si řekl, že to takhle dál nezvládnu.

A víš co?

Vždycky jsem vstal. Každé ráno se na sebe usměju do zrcadla a pak ten úsměv rozdávám cestou do práce i v práci. Stojí to za to. Líbí se mi, když se vrací zpátky. Usmívám se, i když mám uvnitř prázdno, i když ve mně zůstává jen jiskřička štěstí.

Pořád se učím zapomenout. A i když už některé věci nejsou součástí mého života, posunuly mě dál, než bych kdy čekal.
I když to kurva bolí.
Říkám si, že co bolí, to roste.

Možná jednou překročím svůj vlastní stín.
Učím se nebát udělat krok dopředu.
Učím se nebýt pořád jen ten, kdo čeká.

Bolest mi připomíná, že jsem pořád naživu, i když se tak občas necítím. Nechávám za sebou staré já, které se topilo ve vlastních obavách.

Teď stojím na začátku nové cesty. A vím, že na ní potkám další bolesti. Protože bez bolesti život není. Život přece i bolestí začíná.

Jsem připravený začít znovu.
Od prvních krůčků.
Od sebe.
Od srdce.

S Láskou, Já.