Vyčerpaný

Někdy mám pocit, že ve mně žije člověk, který běží, i když už dávno nemá kam. Nohy se mu pletou, dech se krátí, ale on přesto pokračuje, jako by ho něco neviditelného nutilo jít pořád dopředu. A já jen sleduju, jak se snaží nezastavit, protože zastavení by znamenalo pád. A pád by znamenal přiznat si, že je unavený.

Jsem vyčerpaný. Ne z lidí, ne ze světa, ale ze sebe. Z toho, jak moc se snažím fungovat. Jak předstírám klid, i když uvnitř hořím jako sirka, která byla škrtnutá už posté.

Moje hlava je plná šumu. Hledám ticho, ale nacházím jen ozvěny toho, co jsem nestihl, co mě tíží, co neumím pustit. A tak se noc co noc snažím vypnout, ale moje myšlenky se chovají jako děti, které odmítají jít spát.
Každá chce být vyslyšená.
Každá se bojí tmy jako já.

Moje tělo křičí po odpočinku, ale já ho neslyším. Nebo slyším, jen mu nevěřím. Protože zastavit se je pro mě někdy nebezpečnější než pokračovat.
A tak jedu dál.
Na prázdno.
Na zbytky sil.
Na naději, že zítřek bude o něco lehčí než dnešek.

Mám hradby z písku, které se občas sesunou, když foukne silnější vítr. A já stojím uprostřed toho prachu a snažím se pochopit, jak znovu nabrat tvar. Jak si udržet pevnost, když uvnitř mě je tolik jemných míst, která se drolí při doteku.

Ale i tohle je cesta.
Naučit se říct dost.
Naučit se odpočívat, i když se celý svět točí dál.
Naučit se, že síla není ve výdrži, ale ve schopnosti se toho pustit.

A tak dnes přiznávám.
Jsem vyčerpaný.
Ale nejsem zlomený.
Jen potřebuju chvíli sedět uprostřed vlastního chaosu a dýchat, dokud se ten prach neusadí.

Až se usadí, zvednu se.

Pomalu. Bez hrdinství a bez spěchu.

Protože někdy je největší odvaha v tom, že si dovolíš zvolnit.

S Láskou, Já.