Promiň

Tobě, tomu já, které jsem tak dlouho opomíjel.

Promiň, že jsem Tě nechránil, když jsem měl. Že jsem Tě nechal stát před vlastními démony samotného. Že jsem raději zachraňoval druhé, než abych zachránil Tebe.

Promiň, že jsem Ti nevěřil, když jsi prosil o odpočinek. Že jsem Tě nutil běžet dál, i když jsi sotva dýchal. Že jsem volil ticho, i když jsi potřeboval, abych za Tebe promluvil.

Promiň, že jsem Tě tolikrát potopil, jen abych se někomu zavděčil. Že jsem Tě přesvědčil, že nejsi dost. Že jsi musel žít v domě postaveném z cizích očekávání.

Promiň, že jsem Tě nebral jako prioritu. Že jsem Ti lhal, když jsi chtěl pravdu. A že jsem se na Tebe zlobil jen proto, že jsi byl unavený.

Promiň, že jsem Tě neviděl. A když jsem Tě konečně viděl, bál jsem se Tě přijmout.

Ale chci, abys věděl jedno.

Už Tě neopustím. Už Tě nebudu tlačit mezi zdi, do kterých nepatříš. Už Tě nenechám stát u dveří, které se nikdo nechystá otevřít. Už Tě nebudu držet v popelu věcí, které odešly.

Promiň, že jsem Tě nechal tak dlouho čekat na mě samotného. A děkuju, že jsi pořád tady.

S Láskou, Já.