Strach

Můj život byl obklopen strachem snad odjakživa. Připomínal mi, že je o co bojovat, ale taky, že je co ztratit. Držel mě při zemi, abych neriskoval. A časem mi začal našeptávat, že spoustu věcí nezvládnu. Lhal mi. Vkládal mi do hlavy myšlenky o tom, jak moc jsem špatný, jak si nezasloužím žít s tím, koho miluji. Šeptal mi, že utíkáš jinam, i když jsem věděl, že jsi byla tou nejvěrnější spojenkyní.

Bál jsem se Tě pustit. Bál jsem se Tě ztratit. A právě tím jsem Tě ztratil.

Strach mě dělal úzkostlivým vůči každému Tvému pohybu. Neudělal jsem z Tebe jen svou prioritou, udělal jsem z Tebe celý svůj svět. A teď vidím, jak moc špatně to bylo. Měla jsi být prioritou, ale ne mou jedinou náplní dne. Měla jsi být vším a zároveň ničím. Bál jsem se samoty a teď jsem sám, ale právě v té samotě jsem našel sebe.

Vidím, jak moc mi strach zatemňoval zrak. Jak moc jsem se v tom všem ztratil. Jak moc jsem tím ztratil Tebe.

Strach mi lhal a já mu věřil víc než Tobě.
Bránil mi mluvit, protože bych mohl říct něco špatně.
Bránil mi se s Tebou pohádat, protože co kdybych se Ti znelíbil.
Bránil mi říct, co mi vadí, protože co kdybych Tě naštval.
Udržoval mě v permanentní pohotovosti, abych neudělal chybu a právě proto jsem chyby dělal.

Dal jsem mu ve svém životě až moc prostoru.
Jako vždy, když mi na něčem záleží.

A tak s ním dnes mluvím jinak. Je pořád se mnou, je to jediná stará známá, jediný hlas, když jsem sám. Ale už mě neovládá. Už si semnou nedělá, co chce. Díky tomu ho poznávám o trochu víc a vím, že ne všemu, co mi říká musím věřit.

Možná jsem na to přišel pozdě. Ale i pozdě je pořád lepší než nikdy.

A slibuji jediné. Už se jím ovládnout znovu nenechám.

S Láskou, Já.