Z porcelánu

Asi je to náš společný vzorec. Hledat rozbité lidi a snažit se je spravit. U mě to byl často spasitelský komplex, ten tichý pocit hrdinství, když někomu pomůžu, stanu se tím dobrým. U Tebe to bylo spíš samaritánství. Pomáháš lidem vstát na nohy, i těm, kteří by pro Tebe nepohnuli ani prstem.
Možná v tom hledáš svou hodnotu, možná čekáš, že se to jednou vrátí a pak přijde jen zklamání.

Možná je i tohle jedna z lekcí, kudy bychom už jít neměli.

Nevím, jestli jsem od Tebe někdy potřeboval „zachránit“. Možná částečně ano. Pomohla jsi mi zkrotit některé mé démony a dívat se na ně jinak. A já si troufám říct, že jsem nechtěl zachraňovat Tebe, jen párkrát, když nás zasáhly věci, které nikdo z nás nečekal. V té době jsem Tě chtěl zachránit před celým světem, místo abych s Tebou prostě jen mluvil a naslouchal Tvým bolestem.

Možná jsme mohli být jinde.

V mých očích jsi byla všechno, co jsem si kdy ve vztahu přál. Byli jsme tu jeden pro druhého. Ty jsi trpělivě čekala, než jsme vůbec mohli začít. Já Tě podporoval v každém Tvém šíleném nápadu. Ty jsi mě naučila spontánnosti. Spolu jsme se naučili, jak chutná Láska plnými doušky, bez podmínek, opravdově. Mohl bych o tom psát dlouho, protože jsme si navzájem dali víc, než jsme kdy plánovali.

Odnesli jsme si ale i šrámy. Každý z nás svoje.

A ty střípky už možná neslepíme.
Ale víš co? Rozhodl jsem se ty praskliny vyplnit zlatem. Nechci nic skrývat, to, co je na první pohled vidět, je součástí mě. Chci být dokonale nedokonalý. Přijmout své šrámy tak, jako jsem vždy dokázal přijmout i Tvoje vrtochy. A přesto jsi mi vždy připadala úžasná.

Ty praskliny nevyplňuji zlatem proto, abych znovu skládal to, co bylo. Nechám je zářit. Protože i kdybychom už nikdy netvořili původní tvar, pořád z nás může vzniknout něco krásného. A možná něco ještě krásnějšího, právě díky tomu, čím jsme si prošli.

A já to přijímám. Bez očekávání. Bez nároku.
Jen s vědomím, že i rozbitý porcelán může mít větší hodnotu než ten neporušený.

S Láskou, Já.