Ticho

Kdysi to všechno bylo jednodušší.
Doteky přicházely samy, slova měla jiskru a blízkost byla jako teplý déšť – samozřejmá a vítaná.
Jenomže pak přišla bouře.
Ne hlasitá, ale taková, co bere dech.
Dva začátky, co se nikdy neuskutečnily, změnily všechno.

Stáhl ses. Ne protože bys přestal milovat – právě naopak.
Začals být opatrnější, jemnější, ale i nejistější. Nechtěl ranit. Nechtěl tlačit. A tak raději mlčel.
A v tom mlčení začalo něco chřadnout.

Ale neodešels.

Nepřestals vnímat.

Nepřestal ses ptát, co bys mohl zkusit jinak.
Nepřestals toužit po jejím úsměvu, po pohledu, po blízkosti, která kdysi byla samozřejmostí.

Tak zkoušíš vše od začátku.
Jemné doteky, i když zrovna nebyla přítomná.
Začals hledat správná slova – ne vyčítavá, ale lehká, hravá, něžná.
Začals psát zprávy, které měly náboj, ale i respekt.
Začals sis všímat, každého jejího malého kroku k Tobě – a nepropásl ho.

A někde v tom všem sis uvědomil, že neztratils jen ženu, ale i sám sebe.

A tak začals vracet i to.
Váhu vlastních pocitů.
Hodnotu vlastního doteku.
Sílu vlastní touhy – bez studu, bez přetvářky, ale i bez nátlaku.

Nevíš, jak to dopadne.
Ale víš, že tohle není rezignace.
Tohle je odvaha zůstat.

A možná je to právě ta největší Láska – když nevzdáš blízkost, ani když je daleko.
Nevzdáš se člověka, ani když se sám v sobě ztrácí.
Nevzdáš se sebe, ani když to bolí.