24/7

Říkám, že jsem se narodil 24.7., tak mi asi bylo souzený jet 24/7.
Pořád.
Pořád něco cítit.
Pořád nad něčím přemýšlet.
Pořád něco hledat.
Pořád něco ztrácet.

Neumím věci jen přejít.
Neumím milovat na půl.
Neumím zapomenout na povel.
Neumím vypnout.

A víš co?

Dřív jsem to nenáviděl.

Přál jsem si být jako lidi, kteří usnou dvě minuty po tom, co zavřou oči.
Kteří se nehádají sami se sebou.
Kteří dokážou říct „To neřeš“ a neřeší to.

To já neumím.
Řeším.
24 hodin.
7 dní v týdnu.

Jenomže mi pak došlo, že stejná hlava, která mě dokáže zničit jednou jedinou větou, dokáže napsat text, ve kterém se pozná úplně cizí člověk.
Stejné srdce, které se neumí vzdát bolesti, se neumí vzdát ani lidí.

Takže už se nesnažím být někým jiným.
Jen se učím, aby moje 24/7 nebylo vězení, ale domov.

A jestli mi to opravdu bylo souzený už 24.7., tak se s tím konečně přestávám prát.